THIN IS IN! FAT IS BAD!

Príbeh vyliečenej anorektičky

8. června 2008 v 21:16 |  Stories
Ráda bych Vám dodala naději, ať už jste přímo dívka nebo chlapec trpící anorexií nebo rodič či partner anorektičky, a napíšu Vám zde skutečný příběh dívky, která anorexií trpěla a po postupně se sní úspěšně vypořádala. Ze zkušenosti vím, že vyléčené anorektičky se už do poraden nevrací, rovněž ani jejich rodiče a tak není mnoho těch, kteří se se svým úspěšným bojem po čase pochlubí, aby dodali naději právě nemocným, popř. aby se podělili o zkušenosti, které v průběhu své nemoci získali.
click celý článek

Před pár lety postihla mentální anorexie 16-letou dívku, říkejme jí Adéla. Adéla pochází z malého horského městečka. Po základní škole začala studovat na gymnáziu. Do té doby se učila výborně a chtěla mít dobré známky i na gymnáziu. Zpočátku měla pocit, že to nezvládne, dennodenně brečela, až ji maminka chtěla přeřadit na jinou školu. Adéla věnovala veškerý svůj volný čas učení. Navíc navštěvovala stálehudební školu. Mimoto se u nás začaly objevovat různé názory na zdravou výživu (bylo to krátce po revoluci). Protože Adéla špatně viděla a zrak se jí stále zhoršoval, začala se řídit podle rad, uveřejněných v jednom časopise. Doporučovalo se omezit bílý cukr, maso, uzeniny a naopak jíst hodně ovoce a zeleniny a navíc k tomu každý den cvičit oční cviky. Adéla se snažila všechny rady dodržovat. Postupně upravila i svůj jídelníček, omezila uzeniny, maso až po čase nejedla maso žádné. Rovněž tak bílý cukr. Sladila pouze medem. Vyhýbala se i bílému pečivu, houskovým knedlíkům a dalším "nezdravým" jídlům. Zdravé výživě věnovala dost času. Stále se učila, neměla žádné kamarádky, nechodila vůbec ven, uzavřela se do sebe, trpěla depresí, každá maličkost ji rozhodila... Během dvou let postupně zhubla až na 29 kg. Původně vážila asi 41 kg při výšce 158 cm. Rodiče si dlouhou dobu ničeho nevšimli, nebo všimli, ale Adéla nic zvláštního nepozorovala. Nemoc zvanou mentální anorexie nikdo v rodině neznal, ani Adéla ne. Stěžovala si na bolesti břicha, nevolnosti, zvláště když snědla něco, co nechtěla nebo toho bylo více. Každý den pravidelně cvičila. Praktická lékařka ji poslala na celkové vyšetření do nemocnice. Tam Adéla strávila týden, žádnou organickou poruchu ji nenašli, zkonstatovali, že trpí mentální anorexií. Ošetřující lékařka se snažila s Adélou domluvit na nějakém jídelním režimu. Adéla se ho snažila dodržovat, odhodlala se i ke svačinám. Dosud totiž jedla třikrát denně a to ještě v přesný čas. Pokud bylo něco, co zrovna Adéla nechtěla, tak nejedla nic. Nebo pokud bylo už pozdě, zvláště u večeře, tak šla spát hladová. Co se týče množství jídla, nebylo zas až tak malé. Pravdou ale je, že často bylo jídlo vynechané a pro tak vyhublé tělo by bylo zapotřebí živin určitě daleko více, než Adéla snědla. Strava navíc byla dost jednostranná, k tomu stres, psychické vypětí, cvičení...
Po týdnu hospitalizace byla Adéla propuštěna s váhou 32 kg (březen 1992). Stravovací režim se snažila dodržovat, neobešlo se to však bez problémů. Adéla si nevěděla rady, jak jíst, když snídá před 7. hodinou, oběd je až ve 14 hodin a večeře kolem 19 hodiny. Měla problém se svačinami.
Co se týče psychického stavu, byla nyní v péči psycholožky, která ji navštívila při pobytu v nemocnici. Adéla měla pocit, že je to konečně člověk, který ji dokáže pochopit, ví, co prožívá. připadala si, jako by se znovu narodila. Za touto psycholožkou pak dojížděla na kontroly. Adéla totiž nechtěla dospět, chtěla být stále dítětem, bála se dospělosti, nechtěla hubnout, ale chtěla být stále stejná. Což se jí do určité míry povedlo. Oba její rodiče jsou obézní a rovněž tak většina příbuzných. I zde by mohla být příčina jejího stavu.
Týdny ubíhaly, Adéla chodila do školy, jezdila na kontroly, ale váha stále stejná. Zhruba potřech měsících jí lékařka z dětské nemocnice domluvila přijetí do nemocnice v Praze, kde se těmto poruchám věnovala jedna lékařka. Adéla byla 1.6.1992 hospitalizována na dětském oddělení ve všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově. Strávila tu celýměsíc. Měla jíst, přibírat. Sestřičky jí každý den zapisovaly vše, co snědla. Zhruba po týdnu, kdy absolvovala všechna možná vyšetření, sama měla chuť jíst a přibírat, aby ji pustili domů. Podařilo se jí za tu dobu dosáhnout 35 kg. Všichni byli rádi a Adélu pustili začátkem července domů. Ještě při první kontrole po 3 týdnech měla 38 kg. Ovšem psychicky na tom moc dobře nebyla. Po té, co se přejedla čerstvého chleba, měla výčitky a nebylo jí příliš dobře, brečela. S tátou si moc nerozuměla, potyčky nastávaly právě při jídle. Maminka ji vždy vyslechla, snažila se ji pochopit. Táta však vždy vybuchnul a zvýšila na Adélu hlas, vynadal jí, ať si nevymýšlí a normálně jí. Prázdniny skončily, začala škola, Adéla doháněla, co zameškala. Váha nahoru už ale nešla. Odrodičů slyšela neustálé hrozby, že ji zase nechají v nemocnici. Bohužel k tomu došlo. 28.září 1992, kdy Adéla jela na kontrolu a váha ukázala pouhých 34 kg, nepomohlo žádné slibování, brečení, nic. Adéla zůstala znovu v nemocnici. Tentokrát to považovala od rodičů za podraz, protože jí nic neřekli, až večer předtím, než jeli do Prahy. Adéla zanevřela na všechny blízké, do jídla se nehrnula, přibírat se jí už tolik nechtělo. Rodiče za ni jezdili, vozili jí ovoce, jogurty a jiné jídlo, taky učení. Čas ubíhal. Uplynuly celkem dva měsíce, než Adélu propustili domů. To už bylo jasné, že asi školu nedožene, že asi přeruší ročník. Její váha dosáhla 40 kg. Nebylo to ale tak stoprocentní. Adéla jezdila zhruba každý měsíc na kontrolu. Jednak do nemocnice kvůli váze ajednak na gynekologii, kde ji léčili hormony. Měla mít aspoň 40 kg. Kolem této hranice neustále kolísala, ale výš nešla. Každé kontroly se bála. Až jednou její lékařka onemocněla a zastupovala ji jiná. Váha nic moc. Na další kontrolu už Adéla nepřijela, chtěla přijet, až bude mít 40 kg.
Po novém roce Adéla přestoupila do nižší třídy, aby se seznámila s novými spolužáky. V podstatě měla půlrok bez klasifikace, ale do školy chodila. I když nemusela, učila se, dokonce psala i písemky. Po prázdninách s novou třídou začala znovu třetí ročník. Zdravotně na tom byla jakž takž dobře, váhově stále stejně. Psychicky nic moc. Nicméně takto přežívala až do maturitního ročníku. Zde se problémy trochu vystupňovaly. Adéla začala jezdit do blízkého města k psycholožce i s rodiči, kde podstoupila rodinnou terapii a lékařka ji nasadila antidepresiva. S tím, že musí přibrat na váze, jinak bude hospitalizována na psychiatrii v Praze. Toho se Adéla hrozně bála. Měla o psychiatrii dost zkreslené představy. Rodinné vztahy se upravily, hlavně vztah s tatínkem. Rodina začala jíst kvůli Adéle společně, tatínek se snažil tolik nekořenit a nesolit. Váha stále nic. Maturita se blížila, Adéle hrozila hospitalizace, podařilo se jí umluvit paní doktorku na ambulantní návštěvy. A tak začalaasi v březnu jezdit na ambulantní kontroly na psychiatrii v Praze. Dá se říci, že to Adéle hodně pomohlo. Při jedné návštěvě jakoby se v ní něco zlomilo, najednou dostala chuť přibírat, nebála se a podařilo se jí přibrat na 42 kg. Úspěšně odmaturovala, dostala se na vysokou školu, paradoxně na bakalářské studium výživa člověka. Lékař na psychiatrii jí to moc nedoporučoval. Nicméně Adéla začala studovat v Brně, dojížděla na kontroly do Prahy, později se nechala přeřadit k lékařce do Brna. Byla léčena antidepresivy. Lékařka v Brně Adéle plně vyhovovala a moc jí pomohla, zvláště svým přístupem. Adélu do ničeho nenutila, řekla jí, jak se věci mají, že to záleží jen na ní, jestli chce mít jednou děti nebo ne, že se musí rozhodnout sama. Také absolvovala psychoterapii u psycholožky, ta ale Adéle vůbec neseděla, po čase k ní přestala chodit. Adéla úspěšně studovala a zdá se, že jí studium naopak prospělo, přestala se bát jídla, dozvěděla se, jak se věci ohledně zdravé výživy skutečně mají, uměla si přebrat změť informací, které se všude vyskytovaly. Věděla, co je dobré a co ne. Během studia postupně přibrala až na 50 kg a tuto váhu si dosud drží. Po bakalářském studiu pokračovala na magisterském studiu. Poslední dva roky studia byla Adéla již zcela bez problémů, ani antidepresiva už nebrala. Tehdy začala opravdu žít. Nebyla už tolik melancholická, zasmušilá, dokázala se radovat ze života, občas zašla do kina,...
Závěrem bych chtěla říci, že Adéla úspěšně ukončila vysokou školu, během studia si našla i přítele, který na ní měl a snad stále má velice dobrý vliv, po čase našla i práci a již rok žije se svým přítelem v Praze. Co se týče zdravotního stavu, měla Adéla štěstí, protože nemá žádné trvalé následky, dá se říci, že je zdravá, trpí běžnými problémy jako spousta jiných lidí.
Tak to je jeden příběh anorektičky s dobrým koncem. Bohužel ne každá nebo každý má takové štěstí. Někteří s nemocí zápasí dlouhá léta. Myslím si ale, že při trochu dobré vůle a chtění má šanci se za anorexie dostat každý. Záleží však na mnoha faktorech - na délce onemocnění, na situaci v rodině, na vlivu rodičů, sourozenců, na inteligenci, .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anabellka Anabellka | 8. června 2008 v 23:17 | Reagovat

Já taky vždycky nerada pokazím to čeho jsem dosáhla. Ale tak jedna neděla snad nic nezkazí. Od zítřka (pondělí) ale začíná FPH - nebo-li hladovka která prospívá i zdraví.. Když ji držíš aspoň měsíc.. Já to dám. A navíc zhubnu a snad hodně... =) Se těším až budu hubená... =)

2 Anabellka Anabellka | 8. června 2008 v 23:17 | Reagovat

A taky přeji hodně štěstí =) a dík že ty mě taky..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama